Malawi
Charakteristika Malawi
Malawi je prezidentská republika nacházející se v jihovýchodní části Afriky u stejnojmenného jezera mezi Zambií, Tanzanií a Mosambikem. Křehká rovnováha byla zničena neúrodou v polovině 90. let, což vedlo ke krachu místního hospodářství. Na ploše o rozloze 118 000 km², jedná se o plochu téměř stejnou jako má Česká republika a žije zde 14 milionů obyvatel.
Od 17. do 19. století bylo území pod vlivem arabských východoafrických emirátů. Britové sem poprvé přišli v 60. letech 19. století. Zemi nazvali Njasko a ovládli ji od roku 1891 až do roku 1964, kdy získala nezávislost. V tomto roce přijala africký název Malawi a prezidentem se Hans Kamuzu Banda. Prvním hlavním městem státu byla Zomba. Od roku 1975 má tuto funkci Lilongwe, ležící více ve středu země. V roce 1994 byla Bandova vláda jedné strany ukončena a novým vládcem byl zvolen Baliki Muluzi.
Celou zemí se táhne od severu k jihu Velká příkopová propadlina, jejíž dno je v severní části zalito jezerem Malawi, které je třetím největším africkým jezerem. Na severozápadě leží náhorní plošina Nyika Plateau, která je vyšší než 2 600 m. Základem říční sítě je jezero Malawi, z něhož vytéká největší řeka Shire, která se valí do řeky Zambezi. Většina země je pokryta rozlehlými pastvinami, kde se potulují antilopy a leopardi, před lovci chráněni v pěti malawijských národních parcích.
Podnebí je rovníkové s letním obdobím dešťů a zimním obdobím sucha.
Malawi
Deník členky expedice Mileny
19. duben
První moje myšlenka byla, že dnešek je den „D“. V podvečír začne cesta do Malawi. Naše výprava má složení: Jirka, Milan, jeho žena Lenka, Táňa a já (Milena). Celý den se vleče, probíhají poslední balení a přípravy, ale pomalu se blíží hodina odjezdu. Konečně jsme se dočkali a v 18.45 nastupujeme do autobusu Student Agency směr Londýn.
Cesta probíhala bez problémů a tak druhého dne dopoledne jsme lehce rozlámaní vylezli z autobusu na Victoria station v Londýně.
20.- 22 duben
Po příjezdu jsme si uložili batohy do úschovny a vydali se do města. Šli jsme směr „ vědecko - technické muzeum“ (Science muzeum). Když jsme procházeli kolem Buckinghamského paláce zhlédli jsme i výměnu stráží za doprovodu skotských dudáků.
Muzeum bylo velké plné zajímavých exponátu, ale překvapilo nás jeho zastaralost, některé interaktivní atrakce byly i rozbité. Největší zážitek z Londýna však bylo setkání s chlapíkem, jenž moderoval film dějiny Metalu. Milan okamžitě spustil Paranoid od Black Sabath a tep se mu zvedl nad anaerobní práh.
Pak jsme se přesunuli na letiště Heathrow. Odbavení probíhalo v pořádku až po okamžik, když jsem ukazovala kosmetickou taštičku, v níž ležela lahvička s vodou na čočky. Ta měla objem 125 ml a povolený limit byl jen 100 ml. Madam z letištní kontroly okamžitě zbystřila, a nekompromisně ji vyhodila. Tak jsme museli koupit v Duty free zóně nové.
Itinerář našeho letu byla cesta do Adis-Adeby a po přestupu rovnou do Lilongwe v Malawi. Oba lety jsme absolvovali s Etiopskou leteckou společností a byli jsme příjemně překvapeni komfortností a obsluhou během letu. Jídla, pití a místa bylo dost a dost. Pro mě osobně to byl první let v životě, takže jsem byla zvědavá, jak vše budu snášet. Ale již při vzletu v Londýně mi bylo jasné, že ze mě žádny velký fanoušek létání nebude. Celou dobu ve vzduchu mě bolela hlava a lehce se mi zvedal žaludek. Let však byl hladký až na přistání v Lilongwe, které se i zkušeným cestovatelům zdálo dost bouřlivé.
Po příletu jsme bez problému prošli kontrolou a vyměnili 200 dolarů za místní měnu kwachy. Kurz byl 1 dolar ku 160 kwacha. Po vstupu do volné letištní haly se na nás vrhli místní taxikáři, kteří v nás viděli snadno vydělané peníze. Hlavní město Lilongwe bylo od letiště vzdálené asi 20 km. Taxikáři nám nabízeli tuto cestu za lichvářských 50 dolarů (1000 Kč). Jirka, jenž měl trochu nastudováno jak to tady vypadá a hlavně měl zkušenosti již z předchozích cest, si jich vůbec nevšímal a nechtěl s nimi ani smlouvat. Tvrdil, že nedaleko musí byt autobusová zastávka a vydal se podél silnice na cestu. Vyrazili jsme za ním po silnici směr město. A štěstí nám přálo. Za chvíli nám zastavilo auto a sympatický postarší pán (běloch) nám nabídl, zda nechceme vzít do města. Jelikož se nám zdál příjemný, přijali jsme jeho pozvání a nasedli do vozu. Byl to velký džíp, ale přesto Jirka musel jet v kufru. Pán byl velmi hovorný a ukázalo se, že je Američan a páter. V Malawi žije již 16 let a informoval nás o některých místech, které určitě musíme navštívit. Potěšilo nás, že se z větší části shodují s již připraveným plánem cesty. Páter nás hodil na místní „ autobusák“ a dal pár rad. Ukázal na jeden z autobusů, že prý jede kolem 17 hod do Mzuzu - náš nejbližší cíl, aktuální čas byl dvě hodiny odpolední.
Malawské autobusové nádraží nás „pobavilo“. Neuvěřitelný hluk a chaos nás obklopoval ze všech stran. Z několika kazeťáků se ozývala velmi hlasitá hudba a přes mikrofon důrazné vyvolávání čehosi. Lidé bloumali sem a tam, desítky lidí bloudili mezi ostatními a nabízeli nejrůznější zboží od žvýkaček až po kartáčky na zuby.
Nastoupili jsme do autobusu a zabrali jsme si místa vzadu. Řidič nám řekl, že vyrazíme, až budeme plný (FULL). Řekli jsme si, že tu v pohodě počkáme, než se autobus zaplní. Lenka s Milanem se zašli podívat na blízké místní tržiště, ale kromě špíny a hluku tam nebylo nic zajímavého. Já s Jirkou jsme zůstali v buse, hlídat místa a ostatní si zašli do blízkého internet kafé napsat rodinám, že jsme v pohodě dorazili. Internet byl pomalý, ale fungoval. Kolem šesté hodiny jsme začali být nervózní, kdy už vyrazíme. Přišlo nám, že jsme již zcela naplnění na všech sedačkách někdo seděl a všude byla zavazadla. V tento okamžik se ukázala naše naivita a nezkušenost s místními poměry. Teprve v tuto chvíli se začalo pořádně nakládat. Na sedačky, o kterých jsme si mysleli, že jsou pro dvě osoby, nás začali seskupovat po třech. Ze zadní pětky, kam jsme si odložili batohy, nás vyhodili a začali tam skládat dlouhé koberce. Naneštěstí Milanův batoh byl pod sedačkami a zůstal tak zabarikádovaný nejprve koberci, ovšem na ty pak začali nakládat 10 litrové barely se zelenou barvou. Když jsme si mysleli, že se tam opravdu nic nevejde, bylo navrch přidány ještě 3 sekačky a ke stropu přivázali matraci a jízdní kolo. Na cestu jsme vyrazili až, když na zemi nebylo kam šlápnout, všude byl náklad a ulička byla plná lidí.
Cesta byla dost únavná, trvala asi 7 hodin. Já osobně jsem měla půl cesty na rameni asi 100 kg černocha, který spokojeně vyspával. Řidič autobus se snažil nám cestu co nejvíce zpříjemnit a celou dobu čekání a po větší část cesty nám stále dokola pouštěl jednu a tu samou kazetu, takže jsme si některé písně zpívali ještě pár dní potom. Nejhůře cestu snášela Táňa, která od nastoupení v Plzni do busu se pořádně nevyspala. Takže již byla dost vyčerpaná. Bohužel v Mzuzu nebyl ještě konec naší cesty. Do města jsme přijeli někdy ve 3 hod. v noci. A my měli příležitost seznámit se s dalším domácím zvykem. Po zaparkování na autobusovém nádraží skoro nikdo nevystoupil z autobusu a čekalo se do svítání, které nastávalo krátce po 5 hodině. Nám nezbývalo nic jiného, než vyčkávat, neboť jsme potřebovali, aby si rozebrali náklad ze zadních sedaček, pod kterými měl Milan svůj batoh. Krátce po rozednění se lidé začali zvedat a odcházet, ale zboží si nikdo nevšímal. Jirka již vyjednal další transport do městečka Rumphi, kde jsme se měli poprvé ubytovat na Africkém kontinentě. Abychom stihli odvoz, sami jsme začali vykládat zboží. Nikdo si nás moc nevšímal. Takže jsme vyndali Milanův batoh a nasedli do dalšího dopravního prostředku. ¨
Tentokrát to byl minibus takzvaný „van“. Cesta trvala asi jen hodinku a my poprvé viděli pořádně africkou přírodu. Všem nám připadalo, že řidič jede příliš rychle vzhledem ke stavu vozovky a vozidla, ale jak jsme pak zjistili, jel standardně na malawského řidiče. Kolem 8 hod ranní jsme dorazili do cíle.
Rumphi bylo malé městečko uprostřed údolí s protékající klikatou říčkou. Ze všech stran se nad něj skláněli kopce se skalami, na jejímž úpatí byla tabáková a kukuřičná políčka.
My jsme se ubytovali ve vcelku čistém „rest hausu“. Táňa šla okamžitě spát, neboť byla vkonci svých sil a my ostatní jsme šli do místní restaurace na snídani. Nabízeli klasickou anglickou snídani, vajíčka párek a toast. Po jídle jsme si šli taky na chvíli lehnout, všichni jsme cítili únavu z třídenního nepřetržitého cestování.
Po několika hodinovém spánku jsme se šli projít do okolí a porozhlédnout se, kde příštího dne budeme shánět odvoz do národního parku Nyaka. Objevili jsme plácek, na kterém se shromaždovali různé dodávky a nákladní auta a označili jsme si ho za místní „ autobusák“. Večer jsme si sedli před recepci v motelu a povídali si o všem možném. Jelikož tma nastala již kolem 18 hod, šli jsme spát dost brzo, s tím že budeme vstávat časně.
23. duben
Ráno jsme vyrazili hledat odvoz směr Nthalire. Místní byli velmi vstřícní, hned nás zavedli k matole, která jela tímto směrem. Matola byl menší náklaďáček s otevřenou korbou. Zabrali jsme si místa u bočnic a Lenka na náhradní pneumatice, co byla položena uprostřed vozu, a čekali jsme, až budeme full. Tentokrát jsme již věděli, že to bude otázka hodin, než vyrazíme. Osobně mě překvapilo, jak rychle se člověk naučí zpomalit tempo. Doma mě rozčilí zpožděné metro o pár minut a tady mě hodinové čekání nechávalo klidnou.
Nakonec nás místní opět překvapili, kolik a co vše se na malou korbu vešlo. Na cestu se nás vydalo 35 lidí k tomu 5 dětí, 10 pytlů obilí, navrch 15 barelů benzínu a zavazadla každého pasažéra. Po třech okruzích po vesnici a návratu zpět na místo odjezdu řidič konečně vesnici opustil.
Vozovka byla už jen vyježděná prašná cesta, místy zpevněná kameny, každou chvíli jsme se nakláněli na jednu, či druhou stranu, až jsme měli pocit, že se musíme v momentě převrátit. Naštěstí jsme netrpěli vedrem, neboť na korbě to příjemně zafukovalo. Jediný problém byl, že nás místní vzali jako jedni z nich a dost se na nás tlačili, až nás vytlačili z našich původních míst. Já osobně jsem konec cesty strávila na vrcholku hromady zavazadel. Cesta trvala přes 4 hodiny a ujeli jsme 104 km. V polovině cesty jsme zastavili u vstupní brány do národního parku Nyika. Zaplatili jsme vstup 700 Kwacha za osobu na 1 den. Vstup jsme si předplatili na 4 dni. Dál jsme projížděli parkem a cesta neustále mírně stoupala. V 15 hodin nás vyhodili na křižovatce, kde vpravo vedla odbočka do kempu Chelinda, v kterém jsme se chtěli ubytovat. Byli jsme trochu nervózní. Nacházeli jsme se uprostřed pusté a neznámé divočiny, před námi 16 km do nejbližšího kempu a za tři hodiny měla nastat tma. Neztráceli jsme čas, rychle jsme posvačili a vyrazili na cestu. Rázovali jsme po prašné cestě a kolem nás, až k obzoru se rozprostírala zvlněná bush.
Již po pár minutách chůze jsme vyplašili pasoucí se antilopy a celou cestu nás doprovázel pár havranů. Za soumraku jsme ještě viděli stádo zeber, kterým do tmy svítily jen oči. Přestože jsme nasadili ostré tempo a terén byl jen mírně zvlněný, tma nás zastihla ještě před cílem.
Do tábora jsme dorazili kolem 19 hodiny. Ubytování nás mile překvapilo svým vybavením. Zastřešené sezení a umývárny, v kterých tekla teplá voda, pokud se topilo v primitivním bojleru. Bohudík oheň byl rozdělán, takže jsme si na něm uvařili večeři, rychle postavili stan a všichni jsme unaveně šli spát. Překvapením toho dne byla noční obloha. Tolik jasných hvězd jsme nikdo nikde neviděl.
24. duben
Ráno nás probudili podivný zvuk. Byl to havran klovoucí do hrnce se zbytky od večeře. Milan s Jirkou vstali nejčasněji a viděli zebry a antilopy pasoucí se jen pár desítek metrů od našich stanů. Celé dopoledne jsme dělali kompletní očistu. Prali jsme a převářeli vodu na pití. K obědu jsme si uvařili na ohni bramboračku a ve stínu přístřešku jsme pozorovali antilopy pasoucí se na protějším svahu údolí. Po obědě jsme zašli na správu parku, která byla vzdálená asi 2 km v blízkém lese, kde byla i nádherná jezírka. Okolo nich byli rozmístěné menší domky pro místní dřevorubce a ochránce parku. Zaplatili jsme 2 noci po 1000 Kwach na 1os/noc. (cca 140 Kč/1noc/1 os.). A domluvili jsme se na najmutí průvodce na třídenní cestu přes park do Livingstonie. „Guid“ se jmenoval Biewi Zidan.
Pak jsme šli prozkoumat okolí a došli jsme k „lodžiím“ (lodge). Byli to nádherné prostorné chaty v kopci pod lesem s výhledem na jedno z mnoho jezírek v údolí. Do jedné z nich jsme vlezli rozbitým oknem a všichni jsme byli uneseni luxusem a komfortem, který chaty poskytovaly. Přišlo nám dost líto, že nejsou využívány a opuštěné chátrají.
Při návratu do kempu jsme se rozdělili na dvě skupiny: holky a kluci. My holky jsme šly po cestě. Kluci se vymysleli, že přes travnatý kopec to bude kratší. Samozřejmě, že pravdu jsme měli my holky, ale klukům se podařilo přiblížit na velmi malou vzdálenost k stádu zeber a vyfotit je.
Večer se Milan slušně lísknul a za odměnu mohl spát venku u ohně. Určitě měl nádherný výhled na noční oblohu, což ale ve svém rozpoložení nejspíše neocenil. Já osobně jsem měla celý večer zkažený tím, že jsem zapomněla, že Jirka má ten den svátek. Kdyby si Lenka večer nevzpomněla, tak bychom mu nikdo ani nepopřál. Po večeři u táboráku jsme šli spát. Zítra byl první den přechodu přes park a nikdo z nás nevěděl, co nás čeká.
25. března
Den nezačal příliš šťastně. Ráno jsme vstali časně, rychle se sbalili a nedočkavě čekali na
průvodce. Chybou v komunikaci my čekali u tábořiště a on u recepce, ale nakonec jsme se sešli a vyrazili na cestu s mírným zpožděným.
Bylo kolem 8 hod a my šlapali prašnou cestou za průvodcem, jenž nasadil pěkně ostré tempo. Všude kolem nás byla zelená bush a hned za prvním kopcem jsme překvapili nádherné velké stádo antilop čítající několik desítek kusů. To nás pozitivně naladilo a spokojeně jsme rázovali dál.Po 4 kilometrech jsme sešli z cesty na úzkou pěšinu, která byla tak úzká, že člověk musel koukat jen pod nohy, jinak hned zakopával. Nejdříve jsme si říkali, že to bude pohodový výlet. Terén se však stále zhoršoval a my vylezli na jeden kopec a na druhé straně ho zase slezli do údolí. Kopce se stále prodlužovali. Navíc ostré slunce nám bralo dech. Ale vrcholem dne měl být výšlap na kopec, na kterém jsme se měli utábořit. Byl to asi 1,5 kilometrový výšlap, přímou cestou vzhůru se svahem tak 30 stupňů. Občas člověk musel spíš lézt po čtyřech než jít. Všichni jsme si sáhli na dno. Přes menší psychické a větší fyzické potíže jsme to zvládli.
Tábořiště bylo super. Nádherný místo na pokraji hájku v blízkosti pramene a s kouzelným výhledem do údolí. Zvláštní bylo, že ač bylo všude kolem dost zeleně, nikde nebyla vidět žádná zvěř. Do tábořiště jsme dorazili kolem 15 hod. Zidan nám rozdělal oheň, šlo mu to lehce, protože měl sebou hobliny napuštěné benzínem. Uvařili jsme a postavili stany a již jsme viděli, jak se na nás válí hustá mlha. Začal foukat vítr a velmi se ochladilo. Jelikož kolem nás bylo tolik stromů a keřů ani nám nepřipadlo, že jsme v nadmořské výšce nad 2000 metrů. Chladno nám to připomnělo. Zalezli jsme do stanů, relaxovali a díky brzké tmě jsme všichni i brzo usnuli.
26. duben
Budíček byl kolem 5.30. Mlha již opadla a my jsme si uvařili k snídani polévku. Věděli jsme, že celý den nebudeme nic moc jíst a měli jsme obavy, zda nás opět nečekají kopce zabijáci. Místní příroda si získala náš respekt. Sbalili jsme ještě vlhké stany a vyrazili na cestu. Dopoledne jsme šli traversem přes hřebeny kopců a pak jsme začali mírně sestupovat. Náhle se i změnila fauna. Vegetace zhoustla, oteplilo se a začal létat hmyz. Nejvíce nás zaujali nádherně zbarvení motýli. Pak jsme začali prudce sestupovat do malebného údolí. Na strmých svazích byla malá políčka, na kterých se pěstovala káva, oříšky, tabák, ale nejvíce kukuřice. Přestože, se šlo z kopce, nešlo se vůbec lehce. Místy byla stezka dost zarostlá a trápilo nás velké dusno. Táňu dost bolelo nemocné koleno. Cesta dolů ji vůbec nedělala dobře.
Cíl dnešního dne byla vesnice na konci údolí. Vesnice se jmenovala Chakaka. Dorazili jsme po poledni za největšího vedra. Utábořili jsme se za vsí po té, co jsme přebrodili potok, který protékal skrz ves. Ves tvořilo ve stráních pár roztroušených chatrčí. Od místních jsme si koupili báječné, lehce načervenalé banány - za supr cenu 1ks/ 5 kwacha, dřevo za 100 kwach.
Jediný menší problém byl s vodou. Okolo protékající říčka se jmenovala Nort Rumphi a byl to jediný zdroj vody. Takže jsme vodu z řeky filtrovali přes kapesník a nasypali do ní chlorovací tablety. Večer jsme se chvíli bavili se Zidanem. Zajímalo nás jak to, že není na nebi plném jasných hvězd vidět měsíc. A dozvěděli jsme se, že měsíc je zde možno pozorovat jen asi 7 dní v měsíci. Dále nám pověděl, že zbraň, kterou měl stále po ruce, má na ochranu, že v parku jsou levharti a hyeny. Ze Zidana se vyklubal příjemný chlapík, i když jeho angličtina byla pro nás občas oříšek.
27. duben
Ráno nás zaskočilo počasí. Pršelo. Chtěli jsme vyrazit časně, abychom nemuseli jít v tom největším vedru. Mysleli jsme si, že nás čeká ta nejlehčí část cesty, posledních dvacet kilometrů do Livingstonie. Jak jsme se mýlili!! Ráno jsme tedy balili za deště, ale když jsme vycházeli bohudík, již nepršelo. Ale zdrželo nás to. Hned na začátku jsme museli překonat překážku v podobě mírně rozvodněné řeky. Zuli jsme se a přebrodili za pomoci bambusové tyče. Jen Zidan ji přebrodil v botách a pak si z nich vylil vodu, což nás dost pobavilo.
Cesta se klikatila údolím podél řeky a my postupovali traversem směr Livingstonie. Krásně jsme si libovali, jak je příjemné jít po cestě a že tam jistě za chvíli budeme. Náhle Zidan uhnul s cesty a my to zas brali cestou necestou přímý směr k jezeru. Scházeli jsme z prudkých kopců podél malých políček do údolí a na druhé straně je zas vycházeli na vrchol. Šli jsme prostě přes sedmero kopců a sedmero řek a to doslova a do písmene. Slunce na nás pražilo, a aby toho nebylo málo, došla nám voda. A před námi byl ještě jeden kopec zabiják. Drápali jsme se nahoru a hledali sebemenší stín, v kterém bychom si mohli odpočinout a snili o sklenici chladné vody. To jsme však nahlas přiznat nemohli, neb bychom dostali červenou kartu. Při posledním odpočinku před cílem jsme si udělali hromadné foto i se Zidanem na památku a pak jsme již vešli do Livinstonie.
Popravdě já osobně jsem byla docela zklamána. Měla to být vyhlášená vesnice z historickými koloniálními budovami. Viděli jsme akorát kostel a takzvaný Stonehouse, který patřil mezi nejstarší koloniální budovy v Africe. Nyní v něm byl zřízen hotel, ale pro nás byl dost drahý a hlavně se k nám chovali dost arogantně. Po tom co se dozvěděli, že se u nich nechceme ubytovat, úplně o nás přestali mít zájem. Objednali jsme si pět kol a po dlouhém čekaní nám donesli jen tři, ale my byli šťastný i za trochu tekutin. Rozloučili jsme se Zidanem, který ukázal, že je opravdu machr. Vyrazil dál do Chitimbi, jenž byla ještě dalších 2O km vzdálena, kde musel sehnat odvoz zpět do Rumphi, neb druhý den ráno se musel hlásit u zprávy parku.
Jirka vymyslel, že půjdeme ještě čtyři kilometry k vodopádům, u kterých by měl být kemp. To se nám vedrem a únavou zdecimovaným holkám nelíbilo a vzbouřily jsme se, že nikam nejdeme. Naštěstí se kluci tak dlouho vyptávali místních na nějaké ubytování, až našli malý zapadlý Rest house na okraji vsi. Byl úžasně levný jen 2200 kwacha za všechny (275 Kč). Kluci nás nejdřív strašili, že je strašný, ale ukázalo se, že to není nejhorší. Nebo spíš naše nároky byli stále nižší a nižší. Záchod i sprchy byly na dvorku, ale místnosti na spaní byly čisté. Cestu na záchod nám jen zpestřoval ohromný pavouk. V noci pak opět vydatně pršelo až nás to bubnování do plechové střechy budilo.
28. duben
Ráno jsme vstali jako obvykle s místními hned po rozednění. Co nejrychleji jsme si zabalili a vyrazili, abychom se vyhnuli včerejším zkušenostem s poledním vedrem.
Dnešní přesun měl končit v Chintheche strip - „rekreační“ oblast u jezera. Abychom stihli dnešní dlouhý transport, museli jsme být v Chitimbě před 11 hod. Po cestě jsme měli naplánované vodopády. Dorazili jsme k nim kolem půl osmé. Manchewe falls byly dva nádherné desítky metrů vysoké vodopády padající do zeleně. Okolo vodopádů jsme viděli naše první divoké opice v Africe.
Chitimbu jsme viděli již zdaleka, byla pod kopcem na břehu jezera. Nejprve jsme šli „po evropsku“ po cestě. Přímých zkratek jsme měli za minulé dny dost. Silnička se klikatila v dlouhých serpentinách dolů z kopce. Čím víc slunce stoupalo na oblohu, tím nám bylo jasnější, že pokud nevyužijeme přímých cestiček mezi zatáčkami tak se do Chitimbi v čas nedostaneme. Začali jsme tedy sestupovat z kopce přímo směrem do vsi. Byli to prudké srázy plné kamení. Táňu opět rozbolelo koleno, ale statečně s námi držela tempo. Poprvé jsme ocenili výhodu zkratek a na místě jsme byli již v 10.30 hod.. Štěstí nám stále přálo a hned jsme odchytli minibus, který byl již pěkně plný, takže jsme na nic nemuseli čekat. Minibus nás zavezl do Mzuzu, asi 90 km vzdáleného.
Podle mne jsme jeli s tím nejhorším řidičem v celém Malawi. I když pro něj by to byla asi pocta, kdybych mu to uměla říct. Nejprve jsme vyjeli opět na kopec, z kterého jsme právě slezli a pak se z něj z druhé strany nekontrolovaně řítili v serpentinách dolů.
V Mzuzu nás vysadili na našem známém autobusáku, odtud jsme šli hledat banku, abychom si vyměnili zbytek peněz. Když jsme vešli do banky, uvědomili jsme si, jak strašně smrdíme a jsme špinavý. Styděli jsme se a připadali jsme si jako největší barbaři. Hned jak jsme vyšli na ulici a rozhlédli jsme se kolem, tak nás to přešlo. Na oběd jsme zašli do Fast Foodu na chips and chicken (brambor a kuře). Pak jsme se opět vydali na autobusák, chytit bus do Chintenche strip.
Hned u brány nás odchytli řidiči vanů, a že nás odvezou až k odbočce ke kempu. Zanedlouho byl „van“ zcela narvaný a vyrazili jsme. V autě pro 18 nás bylo 22. A cena za 5 lidí bylo 35OO kwachů. (vzdálenost cca 5O km).
Cesta byla jako obvykle zběsilá, ale nejvíce trpěl Milan, neboť seděl asi nad dírou v podlaze, kterou do auta plynuly výfukové plyny. Bojoval o každé nadechnutí. Nemohl se však moc hnout. V tak přeplněném autě byl pohyb i o 5 centimetrů, téměř nemožný. Když jsme dojeli na místo, kde byla odbočka k lodgiím. Milan byl pobledlý, ale ještě živý. Řidič na nás zkusil obchodnický trik a nabídl nám, že nás vezme až k Lodžiím, což byly jen dva kilometry za 2000 kwach. To nás pobavilo, odmítli jsme a vyrazili hledat ubytování.
K pobřeží, kde byly lodge jsme dorazili až za tmy, ale naštěstí hned ta první se nám docela líbila a cena byla také dobrá (11 dolarů na osobu i se snídaní) tak jsme se ubytovali.
29. duben
Probudili jsme se po klidné noci, kdy nás jen občas budilo vřískání opic, hodující na střeše domků. Chvíli jsme si všichni hověli v posteli a užívali si pocit, že strávíme na stejném místě několik dní a odpočinem si. Náš domek se skládal ze dvou ložnic, společné koupelny a záchodu. Lodgie byla umístěna mezi stromy a keři, takže tam byl příjemný chládek. Před domkem byla terasa s nádherným výhledem na pláž jezera. Romantika každým coulem.
Šéfová celého komlexu k nám byla velmi pozorná a nabídla nám, že nás vezme autem kdykoliv do města. Milan, Lenka a Táňa tak mohli napsat emaily domů a zjistit, co nového ve světě. Podvečer jsme si objednali večeři, rybu s rýží, či brambory. Po jídle kluci šli sledovat televizi do společenské místnosti. Tu představoval velký vzdušný přístřešek ze dřeva s jednou stěnou otevřenou s výhledem na jezero. Po stěnách a stropu lezly ještěrky a chytaly hmyz. Uprostřed zápasu se najednou ozvalo takové tupé plesknutí, to se jedna ještěrka neudržela na stropě a spadla přímo před nás na stůl.
Večer nám pak šéfová ukázala, jak se hraje místní desková hra Bao. Velmi nás to chytlo, hlavně kluky.
30. dubna
Ráno je jako každé jiné v Africe. Vlahý vítr, vymetená obloha a svěží vzduch přímo vybízel k nějaké činnosti. Ale my měli naplánováno jen nic nedělání. Koupání, šnorchlování a lenivé povalování. Jediným vzrušením celého dne bylo, že mě vypadla plomba a Milanovi dokonce během snídaně praskla stolička vlevo dole. Odpoledne jsme strávili ve stejně poklidném duchu jako ráno. A hlavně jsme propadli vášni hraní Baa.
1. Května
Nejenom v České republice je tento den státním svátkem. Malawijci začali slavit po svém a pěkně od rána. Východ slunce přivítali zpěvem na lodích plujících po jezeře.
Kluci hned po ránu vyrazili do Nkata Bay (nejbližší velké město) do banky vyměnit peníze. Měli obavy, zda bude otevřeno, když byl státní svátek. A měli jsme pravdu, ale naštěstí fungoval jeden z dvaceti bankomatů v celém Malawi a tak bylo možné vybrat 4 x 20 000 kwach pomocí kreditek.
Holky mezitím pokračovaly v odpočinku. Rozvalily se pod přístřeškem na pláži, opalovaly se a drbaly. Táňa si dokonce vymodelovala „pana božského“ z písku.
Kluci dorazili kolem 13 hod. a přivezli výborné banány, malawskou vodku a míč, spletený z přírodního kaučuku. Já s Jirkou jsme si s ním pak hráli na pláži a ve vodě, bohužel na vodní polo nebyl určen – tak se začal rozmotávat. Večer proběhl již tradičně ve společnosti Baa.
2.- 3. Května
Naše poslední snídaně v Sambani lodge byla tradiční anglická. Jelikož nastal víkend, přijelo docela dost turistů. Mimo nás přibylo asi deset lidí, čímž se skoro naplnila kapacita kempu.
Dopoledne jsme se naposledy vykoupali, a poněvadž nefoukal vítr a nebyly vlny, byly krásně kolem kamenů vidět rybičky. Kolem poledního přijela svatba a fotili se u jezera. Ta byla pojata po evropsku, takže nic netradičního.
Kolem 13 hod. jsme se naobědvali, neboť nás čekal noční přesun do druhého největšího města Blantyre. Po obědě nás autem hodili do Chintenche, kde jsme měli stopnout bus. Ve městě právě probíhal předvolební mítink. Zalezli jsme do místní restaurace. Místnost s dvěma stoly a jednou lednicí a objednali jsme si čaj. Já s Táňou jsme šly na internet a přitom okoukly volební shromáždění. Lidé byli shluklí kolem jednoho mluvčího, zpívali a tancovali s transparenty.
Po té co jsme se všichni vystřídali na internetu, my holky jsme šly nakoupit potraviny do Peoplesu (nejrozšířenější potravinový řetězec). Chystali jsme se do hor a museli jsme obnovit zásoby. Moc velký výběr neměli, nakoupily jsme těstoviny, čaj a podivný polívky, když jsme platily, přiběhl Jirka, že už přijel autobus do Blantyru. Rychle jsme nastoupili do busu. Byl již pěkně plný. Místo bylo jen na první dvojsedačce a vedle výběrčí lístků. Jirka, Táňa a Lenka si sedli na tu volnou sedačku za řidiče. Já vedle paní „Průvodčí“ a nejhůře skončil Milan, našel si jen malé místečko vedle nějaké rodinky. Na sedačce pro tři menší lidi, seděli tedy tři dospělí a dvě děti, které do Milana neustále žduchali. Jirka s holkami taky nedopadl nejlépe. Místo, které obsadili, totiž patřilo náhradnímu řidiči. Úslužná „průvodčí“ naběhla dozadu do autobusu, přesunula pár lidí a udělala pro ně místo. Tou dobou jsme již byli asi dvě hodiny na cestě a již nastala tma. Nás čekal nejdelší a nejnepříjemnější noční přesun z celé dovolené. Milan vedle rodinky nevydržel a sedl si na schody vedle řidiče. Jirka s holkami vzadu trpěli smradem a byli znechucený špínou kolem sebe. Nejlépe jsem dopadla já, i když kdokoliv nastupoval a vystupoval z busu tak mě něčím praštil, či na mě šlápl.
Cesta až na absolutní nekomfortnost probíhala bez problémů. Byla dlouhá 56O km a trvala deset hodin. Bylo to nekonečných deset hodin a naneštěstí jsme do Blantyru dorazili ve tři v noci a ze zkušenosti z minula, jsme již věděli, že musíme ještě přetrpět do svítání.
Ještě dvě hodiny jsme se povalovali po smradlavém autobusu a přemítali kolik chorob, se dá chytnout kontaktem a vzduchem. V pět - za svítání jsme si vyndali bágly z busu a šli hledat autobus do vsi Likhubuly u nejvyšších hor Mulanje.
V sedm hodin jsme se opět nalodili na další bus a vyrazili k horám. Byli jsme všichni tak uondaný z předchozí probdělé noci, že nám už vůbec nevadilo, že jsme zas narvaný až po střechu a i na střeše jsme vezli nějaký nábytek. Pod horami jsme měli menší přestávku, kde jsem se pokusila koupit z okénka busu banány, ale když obchodník viděl bělošku, okradl mě. Za mnou podaných 5O kwach mi dal jen 3 banány. Když pak šel Milan k stánku, dostal jich za stejné peníze přes deset. Konečně jsme dorazili do Likhubuli vsi, nad níž se prudce zvedaly zalesněné stěny hor.
Hned po výstupu z busu nás obklopili místní chlapci a hned nám nabízeli průvodcovství. Bylo to dost nepříjemné, nevěděli jsme co od nich čekat. Ukázali nám cestu do recepce a následovali nás.
Jirka byl proti tomu vzít si průvodce, chtěl jen koupit mapu a vyrazit podle ní, ale situace si vyžádala, že jsme si najali průvodce. I když to byla spíš charitativní akce na podporu zaměstnanosti místních mladíků. Guid stál 1300KW/ na den.
Náš průvodce se jmenoval Jonathan kolem 25 let. A zavedl nás k lodge, kde nás ubytovali.
Ubytování bylo dražší, ale luxusní. (9200 kw.). Byla to chata v anglickém koloniálním stylu. K dispozici jsme měli krásné dva pokoje s jídelnou s krbem, z níž vedly dveře na terasu. Odkud jsme pozorovali nádherně rozkvetlé keře vánočních růží a stromy, po kterých se proháněli opice. Odpoledne jsme se šli projít k blízkým vodopádům. Bylo však strašné dusno a cesta vedla do kopce, takže my holky jsme to vzdaly a sedly jsme si ve stínu u potoka a čekaly na kluky, kteří pokračovali dál. Přišli nadšení a osvěžení koupelí v jezírku pod vodopádem.
V podvečer jsme zašli do vesnice, sehnat něco k jídlu. Usadili jsme se v jednom z domků, na kterém bylo napsáno Rastaurant. Chvíli jsme seděli bez povšimnutí, pak k nám přišla dívka se skromným úsměvem. Objednali jsme si kuře a rýži, které měli za tím všude. Po chvíli čekání k nám přišel chlapec a lámanou angličtinou nám vysvětlil, že nemají vůbec žádné jídlo.
Sebrali jsme se a šli koupit alespoň chleba na zítřejší pouť do hor. Sehnali jsme ho na trhu a šli zpátky do chaty. Tam nám správce nabídnul večeři za 1500 kwach.(cca 200 Kč), to nám přišlo dost předražené na místní poměry, tak jsme objednali jen dvě, že se z nich najíme všichni. A udělali jsme dobře. Sice jsme na ni dlouho čekali, ale vyplatilo se.
Pánové nám připravili přímo staroanglickou hostinu. Výborný rozbíf s kari rýží a restovanou zeleninou. Nejlepší byla sladká mrkev s hráškem. Porce byly tak veliké, že se z nich najedlo dosytnosti všech nás pět. Třešnička této hostiny byla omeleta s opečeným banánem pokapaná medem. Delicous.
4. května
Po klidné noci, jsme si uvařili k snídani zelňačku a dohadovali jsme se, jak bude náročný výšlap. Náš cíl byla Chambe hut, což byla chata pod vrcholem Chambe peaku.
Po hodině výšlapu po cestě jsme přišli k včerejším vodopádům Chapaluka falls. I my holky jsme uznaly, že jsou nádherné. Pak už jsme jen stoupali a stoupali proti proudu říčky, která ztékala z hor. Nejvíc nás však ničilo vedro, i když jsme šli naštěstí ve stínu a mohli se osvěžovat v říčce. Britové zde masivně těžilo cedrové dřevo a místo původních cedrů, zde vysázeli borovice. Ty se masivně rozšířily po celých vršcích.
Když jsme vystoupali do sedla na vrcholcích, čekalo nás překvapení. Vrcholky byly zcela vymýcené. Chata byla poblíž potoka a několika baráčků pro lesníky (1880 m. n. m.). Byla to dřevěná útulna s verandou, odkud byl opět nádherný výhled na Chambe horu (2557 m.n.m.). Bohužel během odpoledne se zatáhla obloha a pár minut po našem příchodu se rozpršelo, takže vrchol byl zakryt mraky. Zbytek dne jsme strávili vařením v krbu a ohříváním vody na mytí.
V podvečer dorazili ještě dva Holanďané. Mladá lékařka se svým bratrem. Byli promoklí na kost a pěkně zmrzlí. Neměli vůbec dobré vybavení do hor. A pak že to je jen výsada čecháčků.
My jsme večer strávili u krbu hraním takové nevinné vánoční karetní hry „Voko bere“.
5. května
Vstali jsme v obvyklou hodinu. K snídani jsme si opekli tousty s paštikou. Bylo nádherné ráno, obloha jako vymetená se skvělou viditelností. Vrchol byl vidět v celé své monumentálnosti a byl zbarven do červena vycházejícím sluncem.
Hned za chatou jsme si vyšláply slušný kopec, ale pak už zbytek cesty byla příjemná procházka. Nahoře se nám otevřeli panoramata na celou východní část Mulanje mountains.
Procházeli jsme údolími na úpatí North a South peaku. Překračovali jsme spoustu malých potůčků a procházeli zbytky cedrových lesů. Opravdu nádherný špacír. Vše kazila jen jedna potíž, že na mokrých kamenech se nám to dost klouzalo. Při cestě z kopce jsme museli být velmi opatrní a byli jsme pomalejší než do kopce. Jirka měl tento nádherný den zpestřený ještě bohužel běhavkou, takže musel občas odbíhat a pak nás dobíhat. V patách jsme ještě měli ty dva holanďany z první chaty, ale nechtěli jsme, aby nás došli. Přece češi neprohrají s nějakejma zvadlejma tulipánama.
Lichenya hut naše cílová chata nebyla na moc pěkném místě. Také byla blízko místních baráků, ale všude kolem byl nepořádek a okolí také nic moc. Dorazili jsme tam již kolem poledne. Po příchodu jsme hned rozdělali oheň a chtěli si vybalit, ale do ložnic bylo zamčeno, takže jsme museli čekat na správce. Ten přišel, až když dorazili i holanďani.
Všichni jsme na ně byli naštvaní, že kolem nich místní skáčou a dali jim i lepší místo na spaní. A oni přitom jenom překáželi a otravovali. Ale chápali jsme, že peníze jsou mocné.
My jsme odpoledne strávili opět vařením v krbu a převářením vody. Zbytek dne jsme strávili čtením a poflakováním. Na mě padla trochu ponorka, takže jsem se snažila stranit, ale moc to nešlo. Večer jsme šli brzo spát
6. května
Noc hrůzy. Byla pěkně rušná, každý kdo šel na záchod nebo se jen otočil, zbudil celou chatu. Podlaha neuvěřitelně vrzala a chata se celá otřásla pokaždé, když někdo otevřel dveře, v cestě ven na suchý záchod.
Vstali jsme díky tomu časně, rychle si uvařili polévku a v půl sedmé jsme byli na cestě směr zpátky do vsi Likhubuly.
Už od ranních hodin slunko pěkně pražilo, ale cesty byly přesto pěkně mokré a kluzké. Dělali jsme si z cesty docela starosti, neboť nás čekalo prudké klesání do podhůří. A naše nejhorší obavy se naplnily. Museli jsme dávat pozor na každý krok. Nejprve jsme jen mírně sestupovali, ale pak stráň začala prudce klesat. Seskakovali jsme z kamene na kámen, což bylo náročné na kolena. Táňa měla velké problémy. Ozvalo se její pochroumané koleno a dost trpěla. Postupovali jsme dost pomalu, ale bez úhony jsme to zvládli a kolem 11 hod jsme již sestoupili do údolí, kde bylo nepříjemné vedro, oproti klimatu na vrcholcích.
Rozloučili jsme se s Jonathanem, který nám moc k srdci nepřirostl. Zalezli jsme pod banánovník a čekali jsme na minibus do Chilikaty, nejbližšího města, kde bychom přestoupili na bus do Blantayru. Čekání nám, krátili děti, které se před námi předváděly a prosily o láhev na vodu. Několik jsme jim jich rozdali a ony se smíchem odběhly.
Náš minibus byl opět velmi full. O zpestření se nám postaral řidič, kdy si špatně odhadl stav paliva a došel mu benzín. Ukazatel nádrže měl samozřejmě rozbitý. Vyslal svého asistenta s asi 5 litrovým kanystříkem pro benzín, zatímco my jsme se pekli v autě na kraji silnice. Naštěstí to zas moc dlouho netrvalo a my asi po půl hodině vyrazili dál.
Bývalé hlavní město Blayntare se skládal z dvou částí. Z chudinské Limbe a z koloniálního moderního Blantyru. Při projíždění Limbou jsme viděli menší slam, který byl dost odpudivý. Díky bohu nás vzal až do centra Blantyaru.
Ubytovali jsme se v Doogles Lodge, který nám doporučil páter, kterého jsme potkali hned první den. Byl to vyhlášený bar s ubytováním, evropského typu. Návštěvníci byli jen turisté a místní elita, což však byli převážně arabové. Zabydleli jsme se již v 15 hod a vyrazili do centra. Jak se ukázalo, střed města tvořilo jen pár pěkných ulic, které už obklopovaly slamy a pole. Na hlavních třídách byly obchody se zbožím z Asie, směnárny a banky. Našli jsme docela slušný Fast food, kde měli docela přijatelné ceny a dali si klasická jídla. Kuře s americkými brambory nebo hamburger s hranolky. Nic typicky „ afrického“ nikde neměli.
Potom jsme hledali autopůjčovny, kam bychom zítra zašli. Potřebovali jsme auto, abychom zajeli do národního parku Liwonde. Nějaké jsme našli a pak se vrátili do Dooglesu.
Večer jsme poseděli na baru, já psala deník, kluci koukali na telce na fotbal a tradičně jsme šli brzo spát. Noc nebyla moc příjemná, nevím, co mě víc otravovalo, zda komáři, vedro, či smrad z našich bot.
7. května
Vstávali jsem všichni rozlámaní a nevyspalí. Na snídani jsme zašli do města a při té příležitosti jsme vyměnily zas nějaké peníze a poslali pohledy do Čech. Já s Lenkou jsme se pak vydaly zpátky do Dooglesu vyklidit pokoj a na baru hlídat batohy. Zbytek šel shánět auto.
Čekaly jsme u bazénu a luštily křížovky. V poledne se Jirka s Milanem vrátili zpět, ale bohužel bez auta. Všechno bylo vypůjčené. Musíme prý čekat až do 16 hod, zda někdo nevrátí auto. Jinak prý půjčí menší auto, do kterého se možná ani nevejdeme.
Nakonec to tak dopadlo, půjčilo se auto jen pro čtyři osoby. Ale od malawijců jsme se už leccos přiučili, takže jsme i my uměli auto pořádně naplnit. Na zadní sedačce bylo opravdu místo jen pro dva. Vyřešily jsme to tak, že třetí z nás seděla na spacáku a tím se dostala výš, takže půl zadkem seděla na dveřní opěrce a druhou na spacáku. Bohužel tam byl nízký strop, takže člověk měl nepřirozeně ohnutou hlavu. Nebylo to moc příjemné, ale nebylo zbytí.
Tradičně full jsme vyjeli směr Zomba. Řidič byl Milan, který měl s řízením vlevo už zkušenosti z Anglie. Další památka, kterou tady angličtí kolonisté zde zanechali. Rychle se setmělo a my se řítili tmou namačkaní jako sardinky do Liwonde, města před národním parkem.
Po cestě nás zastavili několikrát policejní kontroly, které proběhly dobře. Hlídka měla zátaras přes silnici a kontrolovala každé auto.
Jen jeden policista, když uviděl bělochy, tak mu to nedalo a vyžádal si Milanův řidičák. Nechtěl mu ho vrátit a s úsměvem na rtech se ptal: „Co jste přivezli do Malawi?“ Chtěli jsme říct, že dobrou náladu, ale dali jsme mu 100 Kwach (20 Kč) a on nás spokojený pustil dál.
Dnešek byl pro mě psychicky náročný. Po velmi nudném dlouhém celodenním čekání a pak náročném přesunu, nebylo divu, že jsme my holky byly popudlivé. Takže jsme si všichni oddechli, že když jsme kolem 21 hod. večer dorazili do Liwonde, brzy jsme našli ubytování a rozmrzelí šli spát.
8. května
Za zvířaty jsme vyrazili hned po rozbřesku. U brány do parku nás však čekalo překvapení. Plán, že projedeme parkem a na druhé straně se ubytujeme v kempu Nvuu. Nevyšel. Správce parku nám, řekl, že cesta je uzavřená. Prý se nedostaneme přes řeku, protože se tam zřítil most.
Naštěstí to šlo objet po silnici, ale mimo národní park, byla to však zajížďka asi 30 km. U druhé brány bylo vše v pořádku. Zaplatili jsme vstupné 700 kw/os./den. (90 Kč/den). Po deseti minutách cesty parkem jsme narazili na řeku Shire river, u které byl náš kemp.
Přijeli jsme k parkovišti, kde jsme museli zanechat auto a hned se nás ujmuli zaměstnanci kempu a vysvětlili nám, že auto pohlídají a převezou nás na druhý břeh, kde je Safari kemp. Už při převozu přes řeku nás čekalo překvapení. Zahlédli jsme našeho prvního slona.
Hned na recepci nás přivítali Welcome drinkem a seznámili nás s pravidly Safari.
1) Nesmíme opustit sami kemp
2) Nekrmit opice
3) Kolik stojí různé výlety
4) A neposledně, že kafe a čaj ve varnicích je nám kdykoli k dispozici
Nvuu kemp bylo velmi luxusní tábořiště. Recepci tvořil bar s křesílky, odkud bylo vidět na řeku a ohromná jídelna, která vybavením odpovídala čtyř hvězdičkové restauraci. Ubytovat jsme se mohli v chatkách, nebo ve vlastních stanech na tábořišti. Samozřejmě, že jsme se ubytovali jen do stanů. Ale i tak jsme měli k dispozici komfortní vybavení. Mohli jsme využívat bazén, kuchyňku a sprchy s teplou vodou.
Už když jsme stavěli stan, pochopili jsme, že zde budou zvířata opravdu blízko. Na keřích pod kterými jsme si vztyčovali stany, se proháněly opice a pod jedním leželo ohromné prase bradavičnaté.
Všichni jsme se těšili na večerní „drive safari“ od 16 hod, které jsme si objednali hned po příjezdu. Čas do té doby jsme si ukrátili koupáním v bazénu a vařením.
V půl čtvrté jsme šli čekat na bar na safari. Jako náš průvodce nám byl představen Henry. Malý obtloustlý, žoviální chlapík s bodrým obličejem.
Nasedli jsme do ohromného džípu asi pro deset osob. Náš průvodce seděl vepředu jako řidič a měl sebou ještě pomocníka Patrika. Jen několik metrů za naším tábořištěm jsme narazili na desítky zvířat. Pásly se tam různé druhy antilop (impaly, waterbucky), prasata bradavičnatá (bushpick) a opice (převážně giboni). Pak jsme se vydali dál do bushe a všude jsme naráželi na zvěř. Viděli jsme spoustu nádherně zbarvených ptáků, kteří posedávali na Bao babech, nebo jsme obdivovali nádherně vzrostlé kaktusy.
Při západu slunce jsme dorazili k řece, kde jsme zahlédli i hrochy. Člověk měl pocit, že projíždí tím nejkýčovitějším plakátem, ale byla to skutečnost. Na chvíli jsme zastavili u vody, abychom se mohli pokochat výhledem na nádherně nachově zbarvenou hladinu, za kterou se rýsovaly obrysy palem a všude kolem, nás obklopovala „divoká“ příroda.
Potom jsme pokračovali v nočním safari. Patrik osvětloval keře a hledal pro nás zvířata. Viděli jsme opět hrochy mezi keři. Dozvěděli jsme se, že hroši přes noc ujdou až 8 kilometrů od vody. Všichni jsme ze safari byli unešení. Byl to můj sen prožít to, ale skutečnost byla ještě lepší, než moje představy.
9. května
Hned po ránu jsme vyrazili pro změnu na vodní safari. Opět nás doprovázel Henry. Nalodili jsme se na menší motorový člun a vyrazili proti proudu po řece Shire. V zátokách jsme mohli pozorovat desítky hrochů. Vždy se vynořily a zamrkaly a odfrkly si a pak se zas ponořily. Na palmách u břehu jsme viděli spoustu kormoránů, volavek a fis eaglů dokonce kanárky a rybaříky. Dokonce jsme viděli i krokodýla, jen nám bylo divné, že se drží u břehu na místě, kde byla kuchyně kempu. Potom jsme změnili směr a jeli zas po proudu. Tam
nás čekal vrcholný zážitek. V jedné zátoce se páslo u břehu stádo slonů asi o 15 kusech. Byl to monumentální pohled. Ohromní samci s nádhernými kly, kterým na hřbetech seděli bílí ptáčci a čistili je od parazitů. Tímto zážitkem naše báječné safari končilo.
V kempu jsme si opět uvařili, sbalili jsme se a nechali se převést k autu. Naskládali jsme se tam opět jak sardinky a vydali se opět do Liwonde, kde jsme přespali na stejném místě jako před safari. Měli jsme totiž v úmyslu si projet druhou půlku parku naším vozem. Večer jsme ještě zašli do města na večeři, ale hodinu nešel proud, takže jsme na ni při svíčkách čekali asi dvě hodiny. Bylo to docela příjemné, alespoň jsme neviděli špínu kolem.
10. května
Ráno jsme zaspali, ač se to nezdá, ale spali jsme až do šesti. Takže jsme se v rychlosti sbalili a za patnáct minut jsme již byli na cestě k bráně do parku. Museli jsme opět zaplatit vstupné, ale strážce byl moc ochotný. Dovolil nám nechat si u něj batohy. Měli jsme v úmyslu projet si autem na pár hodin tuto část parku, která by měla být méně turistická. Tak abychom měli větší pohodlí, odložili jsme si tedy batohy u brány. A Táňa s Lenkou si sedly konečně v pohodě dozadu a já jsem si vlezla do kufru. Bylo to docela dobrý, neb jsem měla přes zadní sklo výhled na všechny strany. Nejprve jsme jeli opět k řece, kde jak jsme pochopili, se vždy drží největší množství zvířat. Opět jsme viděli spoustu impal, bushbicků, waterbucků a gibonů. Po svačině u řeky jsme vjeli do lesa. A Táňa pronesla:“ Ještě mi chybí si vyfotit slona samotáře s jedním klem“ Jen co to dořekla, vjeli jsme do zatáčky a zpoza keře proti nám vystoupil ohromný slon s jedním klem. Všichni jsme byli tak ohromeni, že jsme ho málem ani nevyfotili. Slon, když nás zahlédl, jen potřásl hlavou a důstojně odkráčel zpět do bushe.
My jsme dál pokračovali po cestě, protože kluci byli zvědavý, zda bychom opravdu nedojeli přes park do kempu Nvuu. Po chvíli jsme narazili na první říčku, přes kterou vedl jen brod. Právě na něm pracovali „cestáři“ a usazovali na břeh a dno velké kameny. Našim džípem Suzuky Jimny jsme to hravě přejeli a pokračovali dál. Už jsme si začali myslet, že nám správce lhal a opravdu dojedeme z druhé strany do kempu, ale mýlili jsme se. Narazili jsme na další řeku, kde byl brod zničen a nemohli jsme ji přejet. Otočili jsme tedy auto a jeli zpět. U vchodu jsme si vyzvedli bágly a nakoupili marmeládu z Bao babu.
Pak už jsme se řítili zpátky do Blantyru vrátit auto. Opět jsme se ubytovali v Dooglesu a šli vrátit auto. Všichni jsme si oddechli, že jsme to zvládli bez újmy a hlavně, že auto jsme vrátili bez vad.
Já po zkušenosti z minula s komáry v ubytovně, jsem si s Jirkou postavila stan na dvorku u baru. Čekala nás zde poslední noc a pak cesta do poslední destinace v Malawi a to návštěva Cape MacClearu.
11. května
Ráno jsme si před cestou v klidu zašli do města na snídani do našeho již oblíbeného Fast foodu. Ale dnes nás tam čekalo nemilé překvapení. Když jsme čekali na jídlo, přeběhla nám pod nohama ohromná krysa a běžela přímo do kuchyně. To nám trochu zkazilo chuť k jídlu. Po jídle jsme si vyměnili poslední peníze a šli na bus k jezeru.
A začala další eskapáda s místní dopravou. Po příchodu na autobusák nás hned naháněli různí vyvolávači do dvou různých autobusů. Vybrali jsme si National company, který se nám zdál čistý. Slibovali, že pojedou podle jízdního řádu. A opravdu v půl desáté jsme se vydali na cestu. Jenže pak jsme zajeli do chudinské Limby na autobusák a tam čekali, až se naplníme. To nás dost otrávilo a to jsme ještě pak jeli nabrat palivo, takže z města jsme vyrazili až po poledni.
Cesta byla v celku příjemná, ale na křižovatku hlavní silníce s odbočkou k vesnici Cape Macclear jsme dorazili těsně před stmíváním po 5 hodinách cesty (280 km).
Naštěstí tam čekala matola a my do ní nastoupili. Byl to náklaďáček s korbou. Až do této chvíle jsem si myslela, že již víme, co je to africké full (plné). Ale tohle nás dostalo. Na totálně přeplněnou korbu jsme se museli ještě vejít my z autobusu. Nakonec nás na korbě bylo 45 dospělých lidí, od všech baťohy a ještě desítky pytlů s obilím. Vše bylo tak plné, že jsem si neměla kam dát nohu a kdyby mě nepřidržovali v zatáčkách, vypadla bych. Milan také nedopadl moc dobře, jednu nohu mu zabarikádovali pytli, a začal počítat s tím, že mu ji amputují. Cesta byla dlouhá jen patnáct kilometrů, ale byl to očistec. Společně s námi tam jelo asi dalších pět turistů.
Hned po příjezdu se rozkřiklo, že přijeli další turisti a místní klučina nás zavedl k panu Stevenchovi, který nám nabídl chatky na pláži. Byli to docela slušný pokoje se sociálním zařízením za 4500 Kw pro všechny na den (500 Kč/5os/den).
Večer jsme hladový zašli do místní hospody „u Thomase“ na jídlo. Ač jsme na jídlo čekali přes hodinu, bylo velmi dobré. Lenka si dala místní specialitu, z které se vyklubala podivná kaše, ale chuťově nebyla špatná.
12. května
Další den jsme měli v plánu se jen flákat a do písmene jsme to splnili. Opalovali jsme se na pláži a koupali se. Milan si pronajal rybářský prut a pokoušel se něco chytit. Chtěli nás pěkně natáhnout cenou za žížaly. Za pár kousků žížal chtěli asi 150 Kč. Tak to jsme se jim vysmáli. Já jsem si pak všimla, jak je chytali. Vyhazovali pobřežní vodní písek na pláž a v něm hledali ty žížaly. Za pár minut jsme i my měli slušných pár kousků. Bohužel nebylo nám to nic platné, protože Milan nic nechytl.
My holky jsme se šly projít po vsi. Zjistily jsme, že to bylo ještě před pár lety luxusní turistické středisko, ale finanční krize ve světě, dorazila až sem. Byly zde luxusní restaurace a lodge, ale vše bylo prázdné. Místo stovek turistů nás zde byli asi jen dvě desítky. Byl to pohodový den.
13. května
Dnes jsme šli na výlet do blízkého národního parku. Byl to nejzazší výběžek do vody tohoto mysu. Bylo to blíž, než jsme si mysleli. Po půl hodině se před námi otevřel jeden s nejkrásnějších výhledů, jaký jsme kdy viděli. Ohromné balvany pomalu klesaly do vody a nedaleko od břehu byly dva ostrovy porostlé vegetací. S rozkoší jsme se rozvalili na jeden s balvanů, z kterého se dalo jít do vody. Ale na velké opalování toto místo moc nebylo, neboť zde dost foukalo a když člověk vyšel z vody, byla mu docela zima. Ale bylo to spíše příjemné, v závětří bylo nepříjemné vedro.
Když jsme se zde poprvé ponořili do vody, hned jsme pochopili, proč je toto místo národním parkem. Všude pod hladinou byla hejna nádherně zbarvených rybiček, tlamovců. Pluly kolem nás a uštipovaly potravu z kamenů. Byl to fantastický zážitek. Voda byla smaragdově zbarvená.
Milan i zde zkusil své rybářské schopnosti. Štěstí mu přálo, ale chytil jen malé čudly. Z nichž největší měla jen 15 centimetrů. Každému jednu k obědu. V poledne jsme si zalezli do závětří v hájku a uvařili těstoviny. Vyvrcholením oběda bylo usmažení rybiček. Všichni jsme měli srandu z toho, že obědváme akvarijní rybičky. Bylo to báječné zakončení dnešního výletu. Večer jsme si přesto zašli zas na skvělé jídlo do hospody.
14. května
A už se to neodvratně přiblížilo. Předposlední den v Malawi. Čekal nás přesun do hlavního města Lilongwe, odkud zítra odlétáme.
V klidu jsme se nasnídali a sbalili a vyšli na ulici čekat na matolu. Měli jsme strach, zda něco pojede, protože dnešek byl státní svátek „Kamuzu day“. Ale zbytečně. Během deseti minut přijela matola a vcelku prázdná. Stoupli jsme si za kabinu a vyjeli jsme. Cesta tentokrát byla vcelku pohodová, ale jen nepříjemně vítr hnal prach do očí. Vystoupili jsme u hlavní silnice směr Zomba. Místní taxikáři nám hned nabídli, že nás vezmou až do hlavního města za 100 dolarů. To nám přišlo strašně moc, ale hlavně jsme je neměli. Ale byli ochotný nám poradit a doporučili nám jet do Mangochi, že odtud chytneme spojení do města.
Cesta do Mangochi byla bez problémů. Tam na místním autobusáku se na nás hned vrhli náhončí k různým minibusům. A začali na nás křičet, že jestli chceme jet do Lilongwe, musíme hned teď. Ale my nemohli, neboť Tána si odskočila na záchod. Byli z nás dost zmateni. Jirka s nimi mezitím rázně vyjednával cenu, a to tak že usmlouval lepší cenu, než za jakou jeli místní. Jen 1200kw na osobu. Všichni ostatní platili 1500 kw/os.
Cesta vedla oklikou kolem hranic s Mosambikem. Hraniční pásmo tvořily hory, kde byly k vidění nádherně rozlehlé náhorní plošiny. Do města jsme dorazili až v 19 hod za úplné tmy. Řidič nás vysadil pro nás na neznámém místě. Všude bylo plno lidí a docela chaos, takže jsme se nemohli zprvu zorientovat. Ale pak jsme pochopili, že jsme jen u zadního vchodu do autobusáku, který jsme znali z prvního dne. Necítili jsme se zrovna nejbezpečněji, a tak jsme začali hledat ubytování. Všude postávali hloučky lidí, okolo zapálených ohňů. Ale nikdo si nás nevšímal, takže jsme se uklidnili. Po chvíli vyptávání jsme našli slušný hotel nedaleko centra. Ubytovali jsme se a zašli do nedaleké restaurace, podle průvodce, vyhlášené. Ale nás to neoslnilo, měli akorát kuře a rýži jako všude jinde. Noční život malawského hlavního města jsme si odpustili a šli brzo spát
15. května
A je to tady. Poslední den v Malawi. Vstali jsme brzo ráno, jak jsme si tady navykli a vyrazili do města sehnat pečivo k snídani. Ale tato země nás opět překvapila, město mělo úplně jiný rytmus, než venkov. Všude otvírali až po 8 hod. a ani potom nikde neměli pečivo. Neměli jsme čas čekat, neboť jsme museli už po deváté hod. vyrazit na letiště. Nakoupili jsme nějaké sušenky a místní čaj, jako dárky.
Pak jsme již pospíchali na autobusák shánět odvoz. Tam se odehrálo už klasické představení, přemlouvání naháněčů, čekání až budeme plný a otřesná jízda. Řidič byl, ale moc ochotný a za mírný příplatek nás odvezl přímo až před budovu letiště. To jsme byli rádi, protože jsme počítali, že budeme muset jít od hlavní silnice až k letišti pěšky. Tímto dobrým skutkem jsme získali čas do odjezdu a prostor na nákup suvenýrů. Zbylo nám ještě 9000 kwach, který jsme stále schovávali jako železnou zásobu pro strýčka příhodu, takže jsme se mohli slušně rozšoupnout. Táňa si koupila moc pěknou kabelku a já s Jirkou jsme si pořídili vyřezávanou desku na hraní Baa. Zbytek peněz jsme projedli. Po odbavení jsme zjistili, že letadlo má dvě hodiny zpoždění. Už tehdy jsme měli tušit, že naše cesta domů se protáhne.
Cesta domů
Let do Londýna pro mě byl peklo. Bylo mi ještě víc špatně, než při letu tam. Aby nám to ještě víc zpříjemnili, přidali dvě mezipřistání první v Harare a druhý v Římě. Opět jsme čekali na přestup v Adis Adebe. Nic mimořádného se nestalo, jeli jsme přesně podle letového plánu. Říkali jsme si, že ty dvě hodiny v Londýně na přestup na autobus nám budou stačit.
Ještě před přistání jsme si párkrát obkroužili nad Londýnem, abych na tento let jen tak nezapomněla.
Odbavení jsme zvládli velmi rychle a spěchali na metro. Ale to nám zhatilo naše plány. Počítali jsme jen s dvěma přestupy a měli jsme na to jen hodinu. Bohužel jeden z přestupů byl uzavřen a nikdo nevěděl, kam máme jít. Tím jsme získali pořádné zpoždění. Když jsme konečně vystoupili z metra byli jsme ještě asi 1,5 kilometru od stanoviště autobusu a měli jen 5 minut. Stále jsme doufali, že před odjezdem nám zavolají, jak o tom ujistili v Čechách Jirku a Milana. Všichni jsme utíkali s těžkými baťohy, co to šlo. Ale nevyšlo to. Viděli jsme, jak bus mizí v dálce.
Naštěstí i s touto variantou jsme počítali a u Victoria station nás čekala Katka. Po nepříjemném rozhovoru s lidmi od Student Agency jsme si koupili lístek na další den. Pak jsme šli s Katkou k ní do bytu. Byl to pravý anglický baráček nedaleko centra. Její spolubydlící nebyli doma, tak jsme měli absolutní komfort. Nejdřív jsme byli všichni naštvaný a unavený z toho, že nám ujeli před nosem, ale po filmu Kulový blesk, nám nálada stoupla.
Katka nás vzala do nedaleké tržnice. Měli tam neuvěřitelně věcí, ale přesto si nikdo nic nekoupil. Večer nám Katka uvařila supr večeři a strávili jsme pěkný večer u vína a pivka. Byl to typický příklad, že všechno zlé je pro něco dobré. Alespoň jsme si s Katkou pokecala.
Druhý den jsme si s pořádnou rezervou dojeli k autobusu. A pak jsme se již bezproblémově dopravili do Čech, i když s 24 hodinovým zpožděním.
Náhledy fotografií ze složky Malawi